Part II: Uneasy but Important | Nelehké, ale důležité

Welcome to the second part of my series about how I took up a new hobby and what it did or didn’t do for my mental health. Click HERE, if you want to check out the introduction explaining fully how it came about. The gist of it, that you need to know, is that I signed up for a solo latin dance class for ladies and it was a big deal for me. Here is an account of how my first lesson went.

Vítejte u druhé části seriálu o mém novém koníčku a jaký má nebo nemá vliv na moje duševní zdraví. Klikněte SEM, pokud si chcete přečíst úvod, který podrobněji vysvětluje, jak k tomu všemu došlo. Jádro pudla, které potřebujete znát, je, že jsem se zapsala na hodiny sólového latinskoamerického tance pro ženy a že je to pro mě fakt velká věc. Následuje vyprávění o první lekci.

(Not) skipping the unimportant circumstantial bits like… The part when I turned up late. (I knooow :( #embarrassed) Not because of „being late“, but because of a judgement error. I simply forgot to use my brain properly and thought it would be ok to arrive 15 minutes before the start of the class. Surely that’s enough time to register in the office and then find my way around the unknown corridors, into the changing rooms, change into my dance outfit, struggle to fix my lock on the locker, in the end leave it unlocked and run to the hall to find the room already full of women eager and ready to get started.

(Ne)přeskočím nepodstatné okolnosti jako třeba… To, jak jsem přišla pozdě. (Já vííííím :( #JeMiTrapne) Ne proto, že bych se prostě zpozdila, ale vinou chybného úsudku. Zkrátka jsem zapomněla používat mozek a myslela jsem, že bude v pohodě přijít 15 minut před začátkem. To je určitě dost času na to abych se zaregistrovala na recepci, našla cestu neznámými chodbami do šaten, převlékla se do tanečního úboru, prala se zámečkem na svou skříňku, abych ho nakonec nechala odemčený a přeběhla do sálu, který už byl plný natěšených žen, připravených začít.

Phew! I made it! In my original plan, I was consciously trying not to be too early so as not to give myself too much time to freak out and be nervous, but this was a serious miscalculation! Let’s not do that again.

Uf! Zvládla jsem to! Podle původního plánu jsem se vědomě snažila nebýt tam moc brzo, abych neměla příliš mnoho času na to být nervózní a začít vyšilovat, ale tohle jsem vážně špatně spočítala! Takhle už to příště dělat nebudeme.

By the time I got in, the lesson was almost starting and the only spot left was in the very 1st row, far on the side, where I had a) no mirror, b) bad view of the teacher. Which meant that I couldn’t very much watch what he was doing and how, and I didn’t see how I was doing. I stared in front of myself trying to focus, but I could only rely on the teacher’s vocal instructions (ok, he’s good with words and describing what should be done) and my own judgement, or rather my own feeling of how I was doing. Which, as I well know, is not a reliable source of information. Sometimes I may think I’m fabulously good, other times I think I suck and can’t get it right, both of which impressions could be entirely wrong.

Ve chvíli, kdy jsem vešla do sálu, hodina už téměř začínala a jediné volné místo bylo v 1. řadě úplně na kraji, kde jsem a) neměla zrcadlo, b) téměř neviděla na lektora. Takže jsem nemohla moc dobře sledovat, co dělá a jak. Zírala jsem před sebe a snažila se soustředit, ale jediné, čím jsem se mohla řídit byly lektorovy instrukce (ok, on umí dobře mluvit a popisovat, co se má dělat) a moje vlastní hodnocení, nebo spíš vlastní pocit z toho, jak mi to jde. Což, jak dobře vím, není zrovna spolehlivý zdroj informací. Někdy si můžu myslet, že jsem báječná, jindy, že stojím za prd a nejde mi to, přitom oba dva tyto dojmy mohou být zcela mylné.

We began with a little warm up and then started with the very basic steps of the cha-cha etc. Being no stranger to dancing, I already knew most of those. (Except for the samba, I never learned that properly.) There wasn’t much novelty for me in terms of steps, but definitely in terms of technique. Which is good. That’s why I joined the class. I wanted to learn proper technique.

Začali jsme malou rozcvičkou a potom se pustili do úplně základních kroků v cha-che atd. Tanec mi není cizí, takže většinu jsem už znala. (Kromě samby, tu jsem se nikdy pořádně neučila.) Co do kroků samotných, pro mě nebylo moc nového. Co to techniky ano. Což je dobře. Proto jsem se na ty hodiny přihlásila. Chtěla jsem se naučit pořádnou techniku.

I think I did ok, in the end. Averagely at worst. Not that I had time to look around and check how the others were doing. One thing that I found quite lovely though, when I thought about it… It’s a fairly large class, a group of approx. 30 people, I’d guess? When I say “people”, I mean women. Ladies of all ages, shapes and sizes, of different backgrounds, different levels of fitness, musicality, “talent”, with different reasons for taking this class, wearing different kinds of clothes,… And you know what? All of that is really good :)

Myslím, že mi to nakonec docela šlo. Přinejhorším jsem byla průměrná. Ne, že bych měla čas se dívat okolo a sledovat, jak se vede ostatním. Jedna věc mi ale přišla fakt milá, když jsem se nad tím zamyslela… Je to poměrně velká skupina, hádám přibližně asi 30 lidí? Když říkám „lidí“, myslím žen. Jsou tam dámy různých věků, tvarů a velikostí, z různých prostředí, s různou úrovní fyzičky, muzikálnosti, „talentu“, každá má jistě jiné důvody, proč je na této hodině, má na sobě jiný druh oblečení… A víte co? Tohle všechno je fakt super :)

When it was over, I quickly changed and darted out of the building. I walked home, because I wanted to calm myself. I was confused and almost sad. It didn’t feel good. And I didn’t understand how it was possible that dancing hadn’t made me feel good. I started questioning everything… Where are those endorphins when you need them? Shouldn’t they be making me happy by now?

Když to skončilo, rychle jsem se převlékla a vyrazila z budovy. Šla jsem domů pěšky, chtěla jsem se uklidnit. Byla jsem zmatená a skoro až smutná. Neměla jsem dobrý pocit. A nechápala jsem, jak je to možné, že po tancování nemám dobrý pocit. Začala jsem o všem pochybovat… Kde jsou ty endorfiny, když je člověk potřebuje? Neměla bych se teď díky nim cítit šťastná?

And I knew, I knew objectively that what I had done that day had been very important, brave and good for my health. I had never done anything like that before. Sign up for a dance class on your own and actually go there? Nobody I know has done that. Except for me now. And I know for sure that for a past version of me, one not so long gone, it would have been impossible. But I had done it. I made it! I wanted to dance and I made it happen! Only… it made me sad :(

Přitom jsem věděla, objektivně jsem věděla, že co jsem toho dne udělala, bylo hodně významné, statečné a dobré pro moje zdraví. Něco takového jsem nikdy předtím neudělala. Sama se zapsat na hodinu tance a pak tam doopravdy jít? Neznám nikoho, kdo něco takového udělal. Kromě mě, teďka. A jsem si jistá, že pro mé já z minulosti, ne příliš vzdálené minulosti, by to bylo zcela nemožné. Ale já jsem to udělala. Dokázala jsem to! Chtěla jsem tančit a dokázala jsem to! Akorát… mi z toho bylo smutno :(

In an attempt to explain this to myself and find the culprit, I blamed the confusion of the unknown. And I sincerely hoped that next week, when I know exactly where I’m going, what the studio looks like, how the lesson is structured… When I know all that in advance, maybe it will feel easier. 1 lesson down, 14 to go.

Pokoušela jsem se nějak to vysvětlit sama sobě a najít viníka. Nakonec jsem to svedla na zmatek z neznámého. A upřímně jsem doufala, že další týden, až budu přesně vědět, kam jdu, jak to tam vypadá, jak je postavená ta hodina… Když budu tohle všechno vědět předem, možná to bude snadnější. 1 hodina za mnou. Zbývá 14.

Mercifully, this episode didn’t end on such a negative and confused note. The endorphins took their time, but they kicked in, so to say ;) The day after the Debacle or First Lesson Disillusion I woke up feeling really good about myself and quite proud, to be honest, of what I had achieved. From there it only got better :)

Bohudíky tahle epizoda neskončila takto negativně a zmateně. Endorfiny si daly na čas, ale dostavily se, abych tak řekla ;) Druhého dne po Propadáku aneb Rozčarování z první hodiny jsem se probudila a měla jsem skvělý pocit sama ze sebe, vlastně jsem byla docela pyšná na to, co jsem dokázala. Pak už to bylo jenom lepší :)

What about you? Do you have any first time nervous stories from when you joined a new class or started a new hobby?

A co vy? Máte nějaké historky plné nervozity, o tom, jak jste poprvé šli někam na hodinu nebo začínali s novým koníčkem?

Tune in next time to read how it all got really good. I’ll tell you about ALL the new and exciting things that I love about my dance class.

Příště vám povím, jak to začalo být super a řeknu vám o VŠECH nových a vzrušujících věcech, které na svých tanečních miluju.